Vyrazil jsem do města Kolín, jediného místa pro celý středočeský kraj, kde je po testacích historického vozidla a uzavření povinného ručení možné přihlásit autoveterána. Vybaven jedním dnem dovolené, adresou úřadu, všemi potřebnými dokumenty a plnou nádrží vyrazil jsem na 130km dlouhý výlet ku Kolínu. Jsem silný pesimista, takže jsem měl od rána divné tušení, že něco neklapne, a když mi z rádia před Kolínem Michal Tučný zazpíval slavnou píseň „Pověste ho vejš“ mě v podezření jen utvrdilo.
Přijel jsem do Kolína na Karlovo náměstí, kde jsem zamachroval a naházel jsem do parkautomatu dvacet korun. Parkautomat taky zamachroval a vyplivnul lístek, který mi sdělil informaci, že jsem si zaplatil celých dvacet minut parkování a jelikož jsem objednán až na devátou a je půl osmé, tak mi bylo jasné, že tudy cesta nevede!
Po vyhození dvaceti korun do lůna plechové bestie jsem nasednul do auta a rozjel se vyhledat něco lepšího, jenže všude bylo parkování pro vozidla z jakousi AB kartou, kterou jsem pochopitelně neměl a já supěl vzteky! Najednou jsem uviděl neforemnou ceduli s nápisem tohoto znění: Parkování v pivovaru 12Kč za hodinu. Bingo! Zajel jsem tedy průjezdem do dvora starého pivovaru, který se zdál těsně před demolicí, až jsem se bál zde auto ponechat a tušil jsem zradu. Naštěstí jsem uviděl parkautomat, což byla jediná věc v celém dvoře, která nepamatovala Vladislava II. Zaplatil jsem a vydal se na výzvědy zpět směrem k MÚ kolem pekárny, která voněla celou ulicí. V té chvíli jsem netušil, že ji uvidím ještě několikrát. Na úřadě mi na informacích sdělili, že odbor dopravy MÚ je kolem pekárny úzkou uličkou asi sto metrů nahoru, kde bude růžovo-bílý barák, kde v prvním patře najdu to, co hledám.
Přišoural jsem se ke dveřím a bylo čtvrt na devět. Najednou za mými zády dorazil dech popadající úředník, který mi sdělil, že když jsem přišel dřív, že mě vezme. Paráda! V kanceláři byl s velice pohlednou paní, která si ode mne vzala vše, co jsem s sebou měl mít a poslala mě ven z budovy, kterou prý obejdu, kde jsou dveře a za nimi vlevo pokladna. V pokladně nechám za kousek papíru svých osm set korun a vrátím se zpět.
Když jsem se vrátil s potvrzením o zaplacení, tak mi ta krásná žena s tváří jak obrázek sdělila, že nejdou počítače a jaké, že mám telefonní číslo, že mi zavolá, až to bude hotové. Pán mi zatím vybral SPZ a dokonce s koncovým číslem 58, což je rok výroby mé Dodge M37B1 a odešel jsem. Náhodou byly oba úředníci velmi milý, na což nejsem od úředníků vůbec zvyklej, takže jsem byl velmi podezíravej. Zbytečně, jak se později ukázalo
Venku krásně mrzlo a fičelo, takže jsem se dal do courání po Kolíně. Vzpomněl jsem si, že v Kolíně byl kdysi armyshop, takže jsem si cíl dal jako bojový úkol, abych se zabavil. Armyshop jsem našel asi za patnáct minut, kde otvírali až za půl hodiny, takže jsem coural dál. Byla zima. Když jsem se po půl hodině vrátil, tak akorát přišla paní prodavačka od zubaře a to ve chvíli, kdy jsem si ve vitríně všimnul lístku, kterej jsem předtím přehlídnul se sdělením, že je dnes otevřeno od desíti! Měl jsem štěstí a prodavačka mě po chvilce přešlapování pozvala dovnitř. V armyshopu jsem nalezl kempovou košili z padesátých let za velmi přijatelný peníz. Sice mi nebude, ale za ty prachy sem ji tam nemohl nechat a nějaký záda na ní už najdu.
Došel jsem k pekárně, kde jsem nakoupil nějaké dobroty a venku u číňanky v karavanu dle jejich slov: “smazený nudlé“. Ty jsem sežral za volantem našeho velkoprostorového Smarta v pivovarnickém dvoře. Tedy posílil jsem se těmi neuvěřitelně mastnými nudlemi, kde jsem postrádal jakékoliv maso, ale díky bohatosti mrkve se mi v tu ránu zlepšil zrak.
Najednou mi bylo nějak smutno, takže jsem protřel zrak, zvednul se a vykročil do tabáku, kde jsem si koupil můj oblíbený časopis Chrom a Plameny a jako „držhubný“ své ženě dvoje tvrdý Petry a vydal jsem se na úřad. Tam bylo alespoň teplo. V prvním patře, chodba se čtyřmi modrými židlemi a nástěnkou s prostým obsahem zela prázdnotou a ticho bylo jako v hrobě, až jsem měl pocit, jestli nebyla budova za mé nepřítomnosti evakuována? Chvíli jsem naslouchal. Nevím, jak vypadá ostříž, ale možná jsem se mu podobal. Přesto jsem si sed a rozevřel časopis Chrom a plameny. Nedočet jsem ani sloupek šéfredaktora umístěný na první stránce, když mi zazvonil telefon, kde se mi ozval pán z vedlejší místnosti se slovy“máte to hotový“. Na to jsem odpověděl“budu tam hned“, načež jsem zaklepal a vzal za kliku. Takové bělmo, či celkový úžas v úředníkových očích jsem ještě neviděl, ale stálo to za to. Bylo devět hodin, kdy jsem odcházel z kanceláře s veteránskými SPZ, průkazem historického vozidla a několika cennými radami. Kéž by byli všichni úředníci jako tihle dva z Kolína.
Ještě zbývalo nahlásit v pojišťovně novou RZ(SPZ) a namontovat ji na můj Detroidský vé-hikl značky Dodge a mohu konečně vyrazit. Hurá.
Dle armádních manuálů zpracoval CPT.Riley alias Majkl alias MVO
Na web vložil a graficky zpracoval SFC.Owens alias Jakub alias šéfinspektor Klečka