Delta, zaktivovaná v roce 1964, byla nezávislá skupina určená k získávání informací tak náhlým přepadovým akcím, jejichž cílem bylo vyhledání a likvidací Vietcongů operujících v oblasti hranic se Severním Vietnamem. Narozdíl od dalších projektů začínajících řeckými písmeny Omega, Sigma, Gama byla Delta společným projektem amerických a vietnamských ozbrojených složek. Projekt nabýval stále větších rozměrů a operace byly pod kontrolou oddílů B-52. Delta fungovala ve dvanácti, později šestnácti průzkumných oddílech. Každý oddíl měl dva příslušníky Speciálních sil USA a čtyři domorodce. Jiné čety projektu Delta byly známé jako Roadrunners. V těchto četách byli čtyři domorodci oblečeni jako příslušníci geril, jenž operovali v oblasti přístupových cest Vietcongu.
Delta měla také svůj pohotovostní útvar, kterým byl 91. Prapor Rangers ARVN. Rangers byli dopravováni na místo určení 281. letkou útočných vrtulníků, a byli využíváni k ničení základen geril a jejich bojových sborů. V období vrcholu projektu Delta měli Speciální síly po svém boku 1.200 domorodých bojovníků z kmene Nung. Další řecké projekty zahrnovaly využití kambodžských kmenů Cham a Montagnard. Z dalších vojenských aktivit byla Delta úzce spojena s výcvikem jiných průzkumných čet tzv. Recon School. Během první fáze byla jediná četa Speciálních sil četa A určena pro projekt Delta. Ale již začátkem sedmdesátých let bylo v projektu asi 1.000 mužů. Narozdíl od projektu SOG, Delta měla převážnou část svých mužů z 5th Speciálních sil. Delta byla organizována ve dvanácti četách specializovaných přímu pro průzkum, které byli složeny ze dvou Zelených baretů a čtyř domorodců. Delta měla také šest později dvanáct štafetových čet Roadrunners, v každé byli čtyři domorodci jejichž úkolem bylo pohybovat se v prostoru nepřátelského území a po návratu na základnu podávat detailní informace takzvaným Killer což představovali Jihovietnamští Rangers. Když se projekt Delta naplno rozběhl, pronikání štafetových čet bylo prováděno pomocí padáků, později se používalo také vrtulníků a jiných prostředků. Bojovat a plnit úkoly v džungli bylo náročné na čas i na fyzickou připravenost mužů,kteří museli být vyzbrojeni zbraněmi pro každý určitý druh boje. Aby byl nepřítel oklamán a nemohl vypátrat základny těchto čet, byly užívány zvláštní způsoby zásobování. Často byly čety Delta a SOG zásobovány ve svých operačních oblastech tak, že byly svrženy falešné bomby či napalmové sudy, které ve skutečnosti obsahovali zásoby.
Projekt Delta se ukázal natolik funkční, že se na něm účastnilo 1.200 vojáků a že následovalo vytvoření dalších tří projektů Sigma, Gamma a Omega, které byly zahájeny v létech 1966 a 1967. Tyto čtyři projekty plnily především úkol získávání informací, byly však též využívány k útokům, když k tomu byla příležitost. Přesné podrobnosti některých akcí jsou zatím zahaleny oficiálním tajemstvím, některé aspekty užitých technik jsou patrny z dostupných materiálů. Průzkumné jednotky byly vyzbrojeny speciálními zbraněmi a výstrojí. Uniformy nebyly například nikdy standardní. Byly často maskovány nebo barveny na černo a byly stejné jak pro příslušníky Speciálních sil tak pro domorodce. Uniformy a výzbroj zabavená nepřátelským vojákům byly často využívány k maskování čet jdoucích do akce. Vojáci často nosili vesty pro přežití leteckých sil USA. Vesta SRU-21P měla dvanáct kapes dokonale uzpůsobených na předměty potřebné k přežití v džungli a sloužící k navázání kontaktu s vlastními letouny. K vestě bylo možno připevnit pochvu nože nebo pouzdro na pistoli. Čety věnovali obzvláštní pozornost obutí. Velmi oblíbené byly boty do džungle nebo sportovní obuv značky Baťa. Typ obutí jež zanechával otisk bosé nohy se ukázal jako nepohodlný a nepraktický. Otisky těchto bot byly příliš velké a hluboké oproti těm, které zanechávali příslušníci geril. Více se používali tzv. Hočiminovy sandály. Někdy chodil první muž na hlídce bos, protože bosá noha amerického vojáka zvyklá na obuv byla příliš citlivá na cokoli na co šlápne.
Jiné součásti speciální výstroje byly praktičtější a měly širší využití. Řemení STABO vynalezeno instruktory z řad Zelených baretů a nazýváno zkratkou prvotních písmen jejich jmen umožňovalo vojákovi, aby byl vytažen do helikoptéry, zatímco pokračoval ve střelbě. Toto řemení bylo velmi oceňováno, neboť čety byly často pronásledovány příslušníky gerily, když se vraceli z akce. Systém byl vyvinut jako vylepšení do té doby užívaných postrojů McGuire´a, Hansona a Palmera, kteří byli rovněž poddůstojníky Speciálních sil. Postroj systému STABO se za normálních podmínek nosí se smotanými spodními pásy, které se připínají na hlavní pás. Celý systém má umožnit evakuaci čtyř osob najednou, z míst, kde vrtulník nemůže přistát. K celé akci je zapotřebí 45 metrů dlouhé lano, které se svrhne z paluby vrtulníku. Na konci lana je kotva se sklopenými rameny aby byla schopna projít skrze větve. Po dopadu na zem se na kotvě sklopí ramena na které je možné připnout karabiny k postrojům. Vrtulník vyráží vzhůru a protože nemůže evakuované vytáhnout za letu na palubu, tak vrtulník směřuje k místu kde to lze provést.
Někteří vojáci byli zachráněni pomocí tzv. nebeského háku. Ovšem oficiální název je evakuační systém STAR Fulton Surface-To-Air Recovery (systém evakuace z povrchu země na palubu letounu. Byl vyvinut ve spolupráci Armády a Letectva USA na počátku 60.let v rámci výzkumného programu Sky Hook. Tento systém umožňuje evakuovat lidi nebo vybavení z míst nedostupným vrtulníky. Zařízení bylo nainstalováno na několika letounech zvláštního určení MC-130H a na několika CV-2B Caribou . K samotnému provedení celé evakuace stačí prostor o průměru 30,5m. Okolní překážky nesmí být vyšší než 15,25m. Osoba, která má být evakuována se oblékne do kombinézy, připne se k vytahovacímu lanu, při čemž sedí na zemi tváří k nalétávajícímu letounu. Dále se naplní balón heliem a potom se vypustí. Evakuační letoun nalétne pod balón po větru s rozloženými rameny zařízení na zachycení lana tak, aby se mezi ně lano zachytilo. Následně je lano automaticky zablokováno ve speciálním zámku umístěném v přídi letounu a nepotřebný balón s přebytkem lana je automaticky odstřižen. Aby se zabránilo přetnutí nosného lana v případě jeho nezachycení záchytným zařízením, jsou od konce křídel k přídi letounu nataženy speciální kabely po kterých nosné lano sklouzne stranou. Po zablokování lana v zámku je evakuovaná osoba vytažena vzhůru a následně vlečena za letounem tak dlouho, dokud není lano rovnoběžně s trupem letounu. Potom se za něj zachytí lanko s hákem připojené k navijáku a vtáhne evakuovaného na palubu letounu přes zadní rampu. Tento systém se začal používat v roce 1964 a od té doby bylo provedeno přes 200 zdařilých evakuací, při čemž došlo pouze k jednomu případu přetržení nosného lana.
Ačkoliv se průzkumné čety snažily vyhýbat přímým kontaktům s nepřítelem, měli tyto čety k dispozici nepřeberný arzenál zbraní určených pro tento boj. Výzbroj byla různorodá od amerických zbraní z druhé světové války třeba i německý MP-40 po později nejpoužívanější karabiny XM 177 E2, pušky M-16, granátomety M-79 (používané také jako samostatná velká lupara pro první kontakt s nepřítelem), menší počet švédských samopalů Karl Gustaf M 45/b ráže 9 mm, samopal Smith a Wesson M-76, Madsen M-1950. V některých případech se sáhlo po ukořistěných puškách Kalašnikov nebo po speciálních zbraních, tj. tichých díky použití tlumiče zvuku na střelné zbraně. Používali se různé zaměřovače (noktovizory nebo kolimátory). Nosily se také krátké zbraně nejrůznějších typů,hlavně předpisové Colt M 1911 ráže 11,43 nebo FN Browning M-35 High-Power ráže 9mm(zakoupené CIA) - oba typy byly preferovány pro jejich spolehlivost. Nosily se nejrozmanitější typy ručních granátů, které se používaly pro přerušení kontaktu s nepřítelem a pro krytí ústupu. Některé skupiny s sebou navíc braly lehké minomety M-19 ráže 60mm, u kterých se náměr získává přidržením hlavně v určitém úhlu. Ty rovněž usnadňovaly odpoutání od silnějšího protivníka.
Většina průzkumných čet se obvykle držela pevného schématu. Jakmile četa dorazila k předsunuté pozorovací základně, velitel čety (zpravidla nižší důstojník) informoval důstojníky místní dislokace o přesném poslání zamýšlené operace, o síle čety, o způsobech proniknutí atd. Těsně před západem slunce se četa shromáždila v místě přistání letadla či vrtulníku, zbraně, výstroj a rádio - vše zkontrolováno, tváře namaskované. Pronikání na území protivníka při západu slunce bylo velmi rozšířené, neboť piloti vrtulníků byli schopni letět na místo určení a poté se rozptýlit, právě těsně předtím nežli noc pohltila muže i stroje před zraky protivníka. Překvapit Vietcongy na jejich vlastním území nebyl právě lehký úkol.Bylo nutno se vyhýbat lehce dostupným stezkám a známým brodům, neboť příslušníci gerilového hnutí zaminovávali tyto zóny výbušnými mechanismy a punji stick což byl bambus zašpičatělý a na konci napuštěn jedem nebo trusem aby způsobil zranění americkým vojákům s následnou infekcí. Jednou po přistání jedné čety a následném vniknutí do džungle, postup byl velmi obezřetný, aby bylo sníženo na minimum nebezpečí pastí a min, které užívali Vietkongové. Namísto verbálních rozkazů byly užívány signály rukou. Rádiové vysílání bylo omezeno na minimum a výstroj byla fixována tak aby nezpůsobovala sebemenší hluk. Místa pro přenocování a místa pro shození zásob byla předem naplánovaná. Největší požadavek na umístnění základen byl, aby byla tato místa snadno ubráněna, dobře kryta a aby měla možný přístup k vodě. Fakt, že průzkum byl vlastně agresivní akcí, často způsobovalo, že místo k přenocování bylo jen několik hodin. Stačilo se déle zdržet na jednom místě a už měl člověk Vietcongy v patách. Nejdůležitějším úkolem každého průzkumu bylo získání informací. Členové čety byli vycvičení rozeznat všechny stopy zanechané nepřítelem. Nakonec i ta nejnezřetelnější stopa mohla znamenat důležitou informaci. Při jedné akci odhalila četa několik výměšků sloního trusu pod jedním horským hřebenem. Další průzkum průzkum na horském hřebenu odhalil prázdné tykve a malé zákopy pro střelce. Z těchto údajů bylo možno usoudit, že se jedná o ozbrojené síly nepřítele zhruba v počtu jednoho praporu, který operoval v této oblasti v posledních 48 hodinách a užíval slonů jako tažných prostředků. Podle směru stop byla četa schopna určit kudy se ubíral nepřítel a kde zaútočí. Kdyby byl kontakt čerstvější a tudíž nebezpečí větší, mohl velitel čety požádat o zásah jednotky killers, nebo o letecký útok.
Otisky nohou byly důležitým zdrojem informací a příslušníci čet byli schopni odhadnout sílu hlídky, směr, kterým se ubírala a náklad, který nesla. Například dále od sebe vzdálené otisky se špičkou více zatlačenou do země nežli obvykle znamenaly, že osoba přenášela těžký náklad. Členové čet byli vycvičeni k tomu, aby uměli odhadnout a využít působení větru, deště a slunce ve svůj prospěch. Když byla stopa čerstvá, tak mohla četa nalíčit past nebo připravit rychlou akci k zajmutí gerilového bojovníka (jazyka). Čety velmi často zanechávali nepříteli své tzv. navštívenky v podobě nastražených min Claymore s rozbuškou nastavenou na opožděný výbuch, tyto miny rozestavěné do trojúhelníku podél stezky dokázali nepříteli zkazit celý den. Po skončení mise se čety odebíraly na předem určená místa, kde byly vyzvednuty helikoptérami, které pokračovaly tou nejkratší možnou cestou z nebezpečné zóny. Když to čas a terén dovolil tak přistávali piloti na zemi, avšak když nepřítel pronásledoval četu v těsné blízkosti a nebylo možné se od něho odpoutat tak byly užívány pohotovější metody k opuštění nepřátelského prostoru, jako například již zmíněné STABO popruhy. Jakmile se četa vrátila na základnu, velitel čety podal hlášení nadřízeným a výsledky průzkumu byly shromážděny a zhodnoceny. Úspěchy průzkumných čet však nemohly vyvážit neschopnost amerických ozbrojených sil zapojit se do války proti nekonvenčnímu nepříteli. A tak byly začátkem sedmdesátých let čtyři řecké projekty opuštěny a také jiné jednotky určené k hloubkovému pronikání a byly rozpuštěny. Na konci roku 1969 dokončily Zelené barety stahování svých A-teamů ze země, a to v rámci programu Vietnamizace, který byl zahájen předtím. V oblasti zůstali pouze B-Detachments mající poradní funkci. Na konci roku 1971 se však i tyto oddíly vrátily na základnu Fort Bragg. Během období působení Zelených baretů jim bylo přiděleno 17 čestných medailí, 80.Distinguished Service Croses (vojenských křížů), 8.369 bronzových hvězd, 756 stříbrných hvězd a 2.559 Purple Hearts (vyznamenání za zranění v boji). Vzhledem k velikosti Zelených baretů byly Speciální síly US ARMY nejvíce vyznamenanou složkou armády Spojených států v celé své historii.